Rozhodování o náhradě nákladů řízení se na první pohled zdá jasné – kdo vyhraje, ten dostane zaplaceno. V řízeních o vypořádání spoluvlastnictví je ale situace složitější. Nejvyšší soud v posledních letech vyjasnil, že při posuzování „úspěchu ve věci" je třeba hledět na skutečný předmět sporu, nikoliv jen na formální výsledek žaloby. Tento trend má zásadní dopad na praxi i strategii účastníků.

Obecný rámec – procesní úspěch

Základní zásadou při přiznání náhrady nákladů řízení je dle § 142 o. s. ř. tzv. procesní úspěch ve věci. To znamená, že strana, která byla v řízení úspěšná, má právo na úhradu nákladů, které jí vznikly. Pokud měly obě strany úspěch jen částečný, soud zpravidla rozhodne o poměrném rozdělení.

Občanský soudní řád ale obsahuje i korektivy. Například může soud přiznat náklady žalovanému, který sice formálně prohrál, ale svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby. Stejně tak může soud nepřiznat náklady ani straně úspěšné, jsou-li tu okolnosti hodné zvláštního zřetele. Tento rámec funguje u běžných peněžních sporů, ale u vypořádání spoluvlastnictví se ukazuje jako nedostatečný.

Problém při spoluvlastnictví

U peněžních sporů je vyhodnocení jednoduché – žalobce požaduje částku a soud buď vyhoví, nebo částečně vyhoví. U zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ale nastává otázka: co znamená procesní úspěch, když se strany často shodnou na principu zrušení a liší se jen v detailech vypořádání?

Příklad z praxe

Představme si rodinný dům ve spoluvlastnictví A a B. Oba se shodnou, že chtějí spoluvlastnictví ukončit. Shodnou se i na tom, že dům připadne B, který A vyplatí. Spor vznikne pouze ohledně výše protiplnění.

A podá žalobu na zrušení spoluvlastnictví a přikázání domu B. Soud žalobě vyhoví. Formálně by to znamenalo, že A měl plný úspěch – a B by měl hradit náklady. Jenže B od začátku souhlasil a spor se vedl jen o částku. Je spravedlivé, aby nesl celé náklady?

Judikatura: změna pohledu

Dlouhá léta česká justice skutečně aplikovala mechanický přístup, podle kterého náklady získával žalobce. Např. usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1577/2014 nebo 22 Cdo 1773/2014 vycházela z logiky „plného úspěchu".

Zlom nastal v usnesení NS 22 Cdo 2059/2015 (27. 10. 2015), kde Nejvyšší soud uvedl:

„Úspěch v řízení je nutné posuzovat podle skutečné podstaty sporu, nikoliv jen podle toho, kdo podal žalobu a čemu bylo formálně vyhověno."

Na to navázalo usnesení NS 22 Cdo 2882/2016 (30. 11. 2016), které zdůraznilo, že úspěch je třeba hodnotit podle více hledisek – výsledku řízení, procesních návrhů stran, jejich přístupu ke smíru a celkového chování v řízení.

Tento přístup se dále ustálil např. v usnesení NS 22 Cdo 1010/2018, kde soud připomněl, že zbytečné prodlužování řízení nebo odmítání smírčího jednání může ovlivnit rozhodování o nákladech. Dnes už lze říci, že soudní praxe se posunula směrem k důslednému zohledňování reálného předmětu sporu.

Shrnutí a praktické dopady

  • Starý přístup: žalobce vždy vítězí, žalovaný hradí náklady.
  • Nový přístup: soud zkoumá, co bylo skutečným jádrem sporu a jak se účastníci chovali.
  • Dopad do praxe: žalovaný, který od počátku souhlasil se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví, nemusí být automaticky zatížen plnou náhradou nákladů.

Praktický tip

Pokud jste v roli žalovaného a souhlasíte se zrušením spoluvlastnictví, u soudu to jasně uveďte. Zdokumentujte, že jste spor nezpůsobili, a že se lišíte jen v otázce výše vypořádání. Zvýšíte tak šanci, že soud při rozhodování o nákladech přihlédne ke skutečným okolnostem a nepřizná je žalobci v plné výši.

👉 Klíčové je správně strategicky připravit řízení s ohledem na aktuální soudní praxi a zdůraznit skutečný předmět sporu.